Jak to začalo u Zdeňka

Už se mi asi nepodaří zjistit přesné datum, ale pro účely tohoto vyprávění bude stačit, když napíši, že to bylo ve druhé polovině 70. let minulého století, když jsem přišel do kotelny Střední zemědělské technické školy v Ivančicích a tam uviděl poprvé v životě welššpringršpaněla. Na zemi tam sedělo červenobílé štěňátko s dlouhýma ušima, zkráceným ocáskem a nádherně pihovatým nosem. Byl to „Lux“, přesněji tedy vlastně „Lin z Černé seče“, a jeho majitelem byl otec mého nejlepšího kamaráda Luboše, pan Bohumil Mařík, školník ve jmenované škole, ale hlavně myslivec, jehož prostřednictvím jsem se k myslivosti dostal i já.

Lux byl welššpringršpaněl, který dělal čest svému plemeni. Jenom to, že pan Mařík měl psa především pro výkon myslivosti, bylo příčinou, že se tento jedinec nikdy neukázal na žádné výstavě a nestal se z něj chovný pes. Luxova lovecká vášeň byla opravdu na úkor poslušnosti a o jeho výkonech se vyprávělo v našem sdružení velmi dlouho. Podzimní zkoušky složil Lux prakticky sám a ještě při tom stačil leccos naučit svého vůdce. Jako kluci jsme s Luxem zažili nejedno dobrodružství, které by stálo za vyprávění.

Dalším welššpringršpanělem vstupujícím do mého života byla fena „Anita od Bílé břízy“, kterou jsem si přivezl domů v únoru 1990 od pana Růžičky z Moravské Třebové. Bylo mi něco přes dvacet let a můj život s wss začal psát kapitolu, která trvá do dneška. Když jsem si k panu Růžičkovi pro štěňátko jel, požádal jsem paní MVDr. Marii Šerou, aby mi pomohla s jeho výběrem. Byla v té době již zkušenou vůdkyní psů a chovatelkou malých munsterlandských ohařů a drsnosrstých jezevčíků, a tak ráda pomohla takovému „zelenáči“, jako jsem byl já. A musím říci, že mi pomohla mockrát i později a naše přátelství je stále živé.

Když se na to dívám s časovým odstupem, který dnes už mám, tak musím přiznat, že Anita více učila mne než já ji, ale jako tým jsme byli dobří. V roce 1993 jsem Anitu uchovnil a nakryl psem Erg de la Font de Se, kterého měl ve svém majetku tehdejší poradce chovu wss pan František Liml z Kostelce nad Orlicí. Zároveň jsem si zaregistroval chovatelskou stanici s názvem „Ivančice“.

Jednu fenku z prvního vrhu si u mě vybral Dr. Yannos Christoa, který v té době v Brně dokončil studium veterinární medicíny a chystal se k návratu do své vlasti, na středomořský ostrov Kypr. Tím štěňátkem byla Alyna Ivančice a ve věku necelých 10 měsíců se svým páníčkem opravdu na Kypr odletěla. Stala se tak historicky třetím jedincem wss na tomto ostrově. Její dva předchůdci pocházeli také z tehdejšího Československa, byli to Kiki od Štědrého potoka a Hektor Vyšoháj. S Dr. Christoa jsem v kontaktu až do dnešní doby, i když dnes už ani zdaleka ne tak intenzivně jako v polovině devadesátých let, kdy jsem na Kypru několikrát pobýval právě v souvislosti s chovem a výcvikem loveckých psů.

V roce 1994 přibyla k Anitě ještě Bára Ivančice, fenka z jejího druhého vrhu, jejímž otcem byl Tobby von Snellestein, nádherný pes importovaný z Holandska, jehož majitelem byl pan JUDr. Svoboda z Brna. Od té doby jsme už byli zcela regulérní smečkou. Bára měla, bohužel, nález DKK, který ji vylučoval z chovu, a proto prožila většinu svého dlouhého a šťastného psího života ve spřátelené rodině, v malé vesnici nedaleko Ivančic.

Přelomovým rokem v mém životě, a to jak osobním, tak kynologickém, byl zcela určitě rok 1997, kdy naše smečka zaznamenala velké množství přírůstků. Některé z nich byly dlouhodobě plánované a očekávané a některé byly neplánované a zcela neočekávané. Tím očekávaným byla fenka wss „Cira Jifex“ (Kety), kterou jsme si v srpnu přivezli od pana Jindřicha Fencla z České Břízy, a tím méně očekávaným byla slečna Petra Šturmová (dnes paní Petra Šilbergerová), se kterou od léta toho roku tvoříme společnou smečku. Spolu s Petrou přišel do smečky také první pes wss v CHS Ivančice, chovný pes „Erny Jikran“ (Endy).

V dubnu 2009

Můj život s welššpringry

 Je to již 19 let, co do mého života vstoupilo plemeno welsh springer spaniel. Když můj otec složil zkoušky z myslivosti, nastala zcela samozřejmá otázka, jakého loveckého psa si pořídit. Při hledání toho správného plemene pro nás jsme u našeho příbuzného zcela nečekaně poznali jeho welššpringra Dona z chovatelské stanice Jikran. Po tomto setkání bylo rozhodnuto, že tím pravým společníkem pro naši rodinu bude welššpringršpaněl.

A měli jsme štěstí, když v chovatelské stanici Jikran právě očekávali vrh štěňátek po stejných rodičích, jako pocházel Don. V srpnu roku 1990 jsme si domů přivezli našeho prvního welššpingra Ernyho Jikran, kterému jsme ale po celý jeho život říkali „Endy“.

V té době jsem již navštěvovala myslivecký kroužek u paní Ludmily Landovské, díky které se mi otevřel svět myslivecké kynologie. Setkání s paní Landovskou mě ovlivnilo na celý další život, vděčím jí za spoustu věcí, které se staly, a spoustu rozhodnutí, která jsem učinila. Paní Landovská mi velmi pomohla při výcviku Endyho a ze mě vychovala myslivce. Naše přátelství, kterého jsem si vždy velmi vážila, trvalo 19 let a bylo ukončeno až její smrtí v roce 2009, v jejích nedožitých 95 letech. Je pro mě velkou ctí, že jsem mohla poznat a přátelit se s paní Ludmilou Landovskou, člověkem, který celý svůj život zasvětil myslivosti, chovu a výcviku loveckých psů a který byl ochoten vždy pomoci.

Náš Endy byl rozený lovec, takže usměrnit jeho „vášeň pro lov“ bylo občas tvrdým oříškem, ale podařilo se. Dnes, s odstupem let, mám ale pocit, že spíše vychovával on nás. Přesto složil Endy podzimní zkoušky a byl platným pomocníkem při lovu. Díky Endyho výbornému exterieru se mi otevřel také svět psích výstav, na kterých jsme byli úspěšná dvojice. V roce 1994 jsem vstoupila do „Klubu chovatelů loveckých slídičů“ a z Endyho se stal chovný pes. V roce 1996 jsem úspěšně složila zkoušky z myslivosti a byla slavnostně pasována na myslivce, a tak jsme byli v rodině myslivci dva.

O rok později jsem spolu s Endym odjela na pozvání na krátkou dovolenou na Moravu. Ani jeden z nás netušil, že se za krátkou dobu do místa naší dovolené vrátíme a zůstaneme zde žít a rozšíříme chovatelskou stanici Ivančice o mě a mého chovného psa Endyho. V Ivančicích jsem v roce 1998 vstoupila do místního mysliveckého sdružení jako historicky druhá žena.

Můj odjezd na Moravu způsobil to, že má rodina přišla o rodinného kamaráda a táta o loveckého psa. Rodičům se moc stýskalo po welššpringří duši a myslivec bez psa je pouze poloviční myslivec, a tak si v roce 1998 koupili welšpringří slečnu Coru ze Slovákové.